V letech 1726-1735 byl pánem zelenohorským znamenitý Adolf Bernard, říš. hrabě z Martinic, nositel nejvyšších hodností v zemi. Byl mimo jiné královským místodržícím, nejvyšším štolbou císařovny a politikem natolik váženým, že navštěvovali jej králové i císaři. Se svou manželkou Marií Eliškou Jorgerovnou z Toletu měl jen jediné dítě, dceru Marii Dominiku. Pověst vypravující se o ní, jest zde nejznámější ze všech, a ještě při loňských prohlídkách zámku byl její příběh vhodným zpestřením procházek mezi prázdnými komnatami a holými zdmi. V rohovém pokoji, tzv. Černém sále, kde zasedala v r. 1465 odbojná Jednota zelenohorská, byl kdysi zavěšen její obraz od malíře Martina Unterbergera z r. 1769, na němž byla vyvedena v černém jeptišském šatě. Nikdo tehdy nechtěl v oné místnosti přespat, neboť o půlnoci prý postava v černém z obrazu vystupovala, bloudila po zámeckých chodbách a naříkala. Marie Dominika údajně nevstoupila dobrovolně do mnišského hábitu. Dle pověsti si v mládí oblíbila místního myslivce a chtěla se stát i přes odbor rodičů jeho manželkou. Doufala, že narození dítěte otce obměkčí, že přestane dbát na urozenost a panské zvyklosti, proto poddala se kdysi v "černém pokoji" svému milenci, a zanedlouho hrdě a bez ostychu oznámila svým rodičům nejen že bude matkou, ale zároveň i to, že myslivec v jejich službách bude otcem toho dítěte, že hodlají se vzít. Matka Marie Dominiky, snad naplněna mateřským citem, radostí a potěchou z budoucího vnuka, dala by snad i své dceři a jejímu milenci požehnání, avšak přísný a na své společenské postavení příliš hrdý otec, nehodlal onu potupu podstoupit ani za největších obětí. Marně ho dcera s matkou prosily, marně žadonily o jeho svolení k sňatku. Kteréhosi dne byl nalezen její milenec v lese pod zámkem zastřelený, stal se prý obětí pytlácké msty, čemuž Marie Dominika nikdy neuvěřila. V ukrutném stesku a bolestech, zlomena svým neštěstím, porodila předčasně v témže "černém pokoji" slabé děťátko, které nebylo jí již ani ukázáno. Snad ve středověku běžný čin páchaný na vrazích a zrádcích, provedl nyní pyšný hrabě na své vlastní krvi - na svém vnukovi a jednou i dědici celého rodového jmění. Právě z jeho rozkazu byl totiž novorozenec ihned zazděn do zdi v koutě za krbem, aby navždy zmizely všechny stopy poklesku jeho dcery. Vodili prý jí potom různé ženichy, urozené, bohaté i krásné, ale princezna všechny do jednoho odmítla a poté co ztratila i svou matku, která psychicky neunesla smutné události poslední doby, zešílela a zanedlouho poté zemřela, nic již ji nedrželo na Zelené Hoře a rozhodla se pro ticho klášterní. Odtud pak vládla zelenohorskému panství téměř 50 let až do své smrti, kdy vrátila se prý její duše na místo, kde mělo být její dítě zazděno a v noci prý bloudí zámeckými chodbami a s nářkem hledá svého potomka. Snad nalezla by její duše zaslouženého odpočinku, kdyby se jí podařilo ho nalézt. (Onen obraz se zde skutečně nalézal, byl zavěšen hned nad krbem, zazděn byl však mnohem později i samotný krb, a to v době působení armády na zámku. Jeden z návrhů na budoucí využití Černého sálu - později knihovny - počítá dnes dokonce s možností jeho úpravy na obřadní síň. Sama Marie Dominika z Martinic byla jeptiškou v klášteře u sv. Anny ve Vídni a poslední vůlí odkázala celé panství Jeronýmovi z Colloredo-Mansfeldu, za jehož vlády zde byl nalezen Rukopis zelenohorský. I přesto, že na Zelené Hoře máme údajně "jen" černou paní, můžeme ji do značné míry ztotožnit s bílou paní, neboť - pro zajímavost - málokdo dnes ví, že bílý šat bílé paní je vlastně šatem smutečním, snad vdovským či majícím důvod k zármutku v jiné příčině. Bílá barva byla dříve barvou smuteční a záznamy o bílých paních se jenom u nás vyskytují na více než 100 hradech a zámcích, a např. jen na hradu Nový Herštejn u Kdyně zjevují se prý hned 3 bílé paní. Dnes také existují záznamy dokonce i o černobílých paních.)